Velikost: plátno 90/70
Barvy: akryl
Havel na furt. Můj ctěný a milovaný Pan Prezident.
Chtěl jsem ho namalovat, ale věděl jsem, že to nebude jen tak. Dlouho jsem ho odkládal, maloval jsem kdeco jiného a o Havlovi jen snil. Pak jsem jednoho dne černou přetáhl jeden nepovedený nesmysl a začal. Celý měsíc to nebyl on. Neměl jeho jiskru, úsměv, to poťouchlé dobro v oku. Odložil jsem ho na půdu a dlouho kolem něj jen chodil. Tři měsíce čekal.
“Tati, co ten Havel, ty už ho neděláš?” Zeptala se mě dcera. “A jo, Pan Prezident…” odpověděl jsem. “Nejde mi to.” “Protože se bojíš. Ty ho máš tak rád, že se bojíš, že ho pokazíš.” Pomohla mi Anička a já se do něj pustil. “Pane Prezidente, já už se Vás nebojím, ale omlouvám se, tady Vám ještě poopravím oko.”
A tak dlouho jsem oko popravoval, až vzniklo to Boží. Oko Václava Havla. A všechno co vidíte kolem něj, vznikalo další dlouhé týdny poté. Mnohdy jsem šel jen tak kolem a načmáral pár čar. Masaryk, Hus, Werich, Palacký, Palach, Dobrovský, letci z Anglie, Tibet. Poslušně hlásím, Pane Prezidente, že jsme to posrali. Všechno je tak jak má být. Nic tam nechybí, nic tam nepřebývá. Jen na Hradě Srdce vystřídala putinovská… Však víme… Musím ještě namalovat Kryla.
Ten obraz miluju. O to víc, že je v soukromé sbírce paní Dagmar Havlové. Osobně jsem jí ho předal 17.11.2021 v 17:00 v Galerii U Zlatého Kohouta v Praze.
