Děda Emil

Když jsem byl malý kluk, jezdíval jsem o prázdninách do Přerova za dědou a za babičkou, co měli zahrádku v přerovské zahrádkářské kolonii a chatu na Rusavě. Přerov je město kousek od Rusavy, co je pod Hostýnem. Hostýn je ten Hostýn co je nad Bystřicí pod Hostýnem. Svatý Hostýn. A pod ním z druhé strany než je ta Bystřice, je chatová oblast Rusava. A hned na kraji té chatové oblasti jsou dvě nejkrásnější chaty na světě a ty jsou naše. Tedy ne obě, to jsme jen tak říkali. Jedna je naše a ta druhá Lupačova. A stejné jsou proto, že je děda Emil s panem Lupačem stavěli zároveň. Společně. Nejdřív základy u nich, pak u nás, jedna zeď u nás, pak u nich a tak pořád dokola a na střídačku, aby se neřeklo. A stavěla i babička a paní Lupačová. I moje maminka stavěla. A strejda Milan, co je můj strejda stavěl. A stavěl i strejda Mirek, co nebyl můj strejda, ale já jsem mu tak říkal, i když nebyl ani Maděryč, ani Čapka, ale byl Lupač a proto kamarád. Zkrátka stavěli všichni.

Babička Maruška a děda Emil se měli rádi. Měli chatu, zahrádku, Trabanta a mě. Zahrádku měli spolu, ale staral se o ni děda. Jen když bylo hodně práce, babička mu pomohla a pak v kuchyni ve Dvořákově 12 z té zahrádky ty věci vařila. A když bylo hodně vaření, vařil i děda. Třeba okurky nakládala babička i děda. Měli se rádi. Babička někdy řekla dědovi “herdeeek” a děda na babičku udělal “sssss”, ale měli se rádi. A já jsem měl rád je. Někdy víc dědu a někdy zase babičku, ale tak to chodí. Oni určitě taky měli někdy víc rádi mě a někdy víc bráchu, ale i to tak někdy chodí. Podle toho, kdo zrovna zlobil víc. Každý někdy zlobí. I když si myslím, že babička Maruška nezlobila nikdy, děda jenom někdy, ale málo a strejda Milan furt. Ale hezky. A maminka, ta dělala, že nezlobí, ale myslela si svoje. Ale to nechci odbočovat. Protože to nejdůležitější proč tohle všechno vyprávím, bylo na okraji toho Přerova, tam jak je ta alej vysokých topolů. Tam za posledními bytovkami byla zahrádkářská kolonie a v ní zahrádka dědy Emila, kterou měl kvůli mně. Ano, vidíte dobře. Já jsem se narodil a děda si pořídil zahrádku. Měl mě rád už když jsem byl ještě v mamince, byl v důchodu, tak proč by si nepořídil zahrádku. Bude mít teď spoustu času, první vnouče a bude mě na té zahrádce všechno učit. Jak se o ni starat, jak všechno pěstovat, sklízet, ukládat a zavařovat. „Jen nechte být, ono se mu to, klukovi, bude jednou hodit.“ Řekl děda Emil a netušil, jak velkou pravdu tenkrát měl.

Ta zahrádka co byla na kraji Přerova… (Ona byla ještě jedna zahrádka, ale ta byla na té chatě na Rusavě, o té teď mluvit nebudu. Ta byla nad chatou mezi smrky a jabloněmi a chodily na ní srnky. A děda se zlobil a stavěli jsme kolem ní plot z kulatin. A když pršelo nedalo se k ní jít, protože to klouzalo. Ona byla v kopci, celá chata byla v kopci. I ta Lupačova byla v kopci, ale oni zase neměli tu zahrádku, takže jim nevadilo, že to klouže, a že jim na ni chodí srnky. Vlastně nechodí. Když někdo nemá zahrádku, srnky mu na ni nechodí, to dá rozum.) Tak tedy ta zahrádka co byla na kraji Přerova byla vedle aleje vysokých topolů, cestou kolem krásných bytovek, co už se teď nestaví. Přerovské bytovky voněly. Vždycky když jsem přijel k dědovi a k babičce do Přerova a vešel do vchodu, cítil jsem vůni zavařenin, hovězích polévek a čistého prádla. A vždycky jsem přemýšlel jak je možné, že v Přerově tak voní všechny domy. Když jsme šli na návštěvu k dědovu kamarádovi co už byl taky důchodce, vonělo to tam stejně. Jenom nádraží nevonělo. A ulice od nádraží taky ne. A jeden průchod pod panelákem taky nevoněl. Ale ostatní voněly. Zavařeninami, hovězími polévkami a čistým prádlem.

A taky se na tu zahrádku co byla na kraji Přerova dalo jít kolem zimního stadionu, kam nikdo moc nechodil. Jen když bruslily děti tam bylo plno. Rovně kolem stadionu, směrem ke hřbitovu a pak doleva, do té aleje topolů a na jejím konci doprava a hned tam byla branka, co vedla do té zahrádkářské kolonie dědy Emila. Teda, ona ta kolonie nebyla dědova, to jenom teď tak říkám, to jenom pro mě byla dědova, protože tam měl tu jeho zahrádku. Ani ta vlastně nebyla jeho, protože tenkrát nebylo nic nikoho, bylo všechno všech. Dědův byl jen Trabant a babička a já. To vím. Takže buď kolem bytovek, nebo kolem hřbitova se dalo jít, kdyby to náhodou někdo hledal. My jsme s dědou chodili kolem bytovek. Jen někdy kolem hřbitova. To když chtěl děda pozdravit jednoho kamaráda co tam vždycky v hospodě u stadionu pil pivo. Ale to bylo jen sem tam. Nebyl to zas tak velký kamarád. Častěji jsme chodili kolem bytovek. Byl tam park a v něm pískoviště s prolézačkami. Vždycky jsme se tam zastavili. Nikdy jsme nevynechali. Ani když jsme měli jet na Rusavu jsme nevynechali. A na Rusavu se vždycky spěchalo, to dá rozum.

Když se mělo jet na Rusavu, šel jsem spát už před večerními zprávami. To abych co nejrychleji usnul, aby už bylo zítra. Rychle jsem se vykoupal ve vaně co nad ní vždycky viselo babiččino prádlo, snědl jablko, co mi děda vždycky krájel na malý zelený plastový talířek a zalezl do peřin co jimi voněly všechny domy v Přerově. Jen ty kolem nádraží ne. Ani ten jeden podchod ne. Ale jinak všechny domy voněly babiččinými peřinami. Nemohl jsem usnout. Když se mělo jet na Rusavu, nemohl jsem usnout. U babičky jsem vždycky usnul už ke konci večerních zpráv, ale když se mělo jet zítra na Rusavu, nešlo to. Když se mělo jet na Rusavu, slyšel jsem i začátek filmu, který jsem už slyšet neměl. Ale nakonec jsem vždycky nějak usnul. Nevím jak, to už si přesně nepamatuju, ale nějak určitě ano, to vím.

Tak tedy na konci té aleje topolů, kterou půjdete ať už se vydáte kolem bytovek přes hřiště s prolézačkami, nebo kolem hřbitova co tam dědův kamarád pije pivo, je vpravo branka. Nebo vlastně byla. Ona je tam možná i teď, ale to já nevím jestli tam ještě je. Když jsme tam chodili s dědou Emilem, tak tam byla. Branka s takovým tím šoupátkem místo kliky. Taková ta závlačka co se jen přetáhne přes sloupek co tam stojí pevně v zemi a je do tmavě stříbrna ohmataná od zahrádkářů a jejich dětí. A na ní zámek. Malý visací zámek co se jednou za rok vždycky ztratí, nikdo neví kde a proč a Svaz musí koupit nový. Bylo vždycky odemčeno. Jen brzo ráno bývalo zamčeno. Ale většinou bylo odemčeno. A každý kdo odcházel volal: “Nazle a zamkněte kdo pudete poslední”. A kdo ještě neodcházel odpovídal: “No baže. Nazle a pozdravujte doma”.

Naše zahrádka byla ani ne na kraji někde u plotu, ani ne daleko od branky, ani ne daleko od vody, ani ne daleko od obřího kompostu. Naše zahrádka byla ani ne uprostřed. Naše zahrádka byla zahrádka dědy Emila. Zahrádka dědy Emila byla ta nejhezčí zahrádka na světě. Všechny ostatní zahrádky byly na světě jenom proto, aby mohla být ta dědy Emila. Chci říct: Všechny byly jen proto, aby dědova byla ta nejhezčí. Teda hned po té zahrádce, co měl děda na Rusavě za chatou mezi smrky a jabloněmi, co na ni chodily srnky. K té na kraji Přerova se šlo od té branky, co je do tmavě stříbrná ohmataná po travnaté pěšince, co uprostřed nikdy nebyla zelená, protože zahrádkáři chodili na své zahrádky každý den. Tedy kromě zimy, ale v zimě není žádná travnatá pěšinka moc zelená. A pak se odbočilo doleva mezi záhony. Ty první záhony byly cizí, ale už ty další byly naše. Pozná se to podle maliníků. Tam jak začínají maliníky, tak už je dědovo. Ty maliny byly skoro tak sladké jako ty z lesa na Rusavě. Děda se zastavil, sklonil se ke keříkům a jednou rukou ( ve druhé držel síťovku s klíčema a peněženkou, ještě abychom tak cestou domů zapomněli koupit máslo, chleba a mléko co chtěla babička. A droždí! ) nasbíral do své velké dlaně hrst malin, obejmul moji tvář až v ní celá zmizela a pak jsme společnými silami zaklonili moji hlavu div jsem neupadl. Slunce mi zablýskalo do očí, maliny se skutálely po jazyku a s prvním žvýknutím jsem zkřivenými rty smáčenými sladkokyselou šťávou malin špitl: “Děkuju, dědečku.” Děda se usmál a shýbl se pro další plody. A já věděl, že mi jich nasbírá kolik jen budu chtít a že ty hromady jahod, které po očku sleduju na našem záhonu jsou pro mě a se smetanou a s cukrem a s medem a s tvarohem a do knedlíků a na zmrzlinu a jak jen budu chtít. “Děkuju, dědečku.”

Děda Emil měl veliké ruce. Krásné, veliké, někdy suché, vždycky teplé ruce se žlutým kroužkem, který už nemohl nikdy sundat. Protože nechtěl. Ono i kdyby chtěl, tak nemohl. Protože mu ruce vyrostly od práce a ten kroužek ne. Ale on nechtěl. Protože měl rád babičku. Měl rád babičku, i když pracoval pro fašisty v Německu, aby nemusel do pece. A měl ji rád, i když pracoval pro kamarády komunisty, co ho pak k peci postavili, protože měl rád i Dubčeka a tanky ne. A jednou ta pec vybouchla a děda málem umřel. Ona ta pec vybouchla jenom trochu, dědovi ta láva z té pece stříkla do boty a on v ní měl nohu. Teda, ona tam vlastně nejdřív stříkla a až pak tam dal tu nohu. Ona tam stříkla a pak za chvilku tam děda dal tu nohu. Proto neumřel. Ale bolelo ho to, to vím, to mi říkal. Děda Emil mi říkal hodně věcí. Třeba to, že komunismus je dobrá věc, jenom ten náš ne. Ani ten ruskej ne, ani ten u jiných ne. Že to lidi vždycky nějak blbě zaříděj. Když jsem byl pak už velkej, dlouho jsem si myslel, že děda neměl pravdu. Dneska už zase vím, že ji měl. Že ať je to jak chce, lidi to vždycky nějak blbě zaříděj. Že to chvíli vypadá, že už to zařídili konečně dobře, že to zařizují ti, který opravdu chtěj, aby to už bylo zařízený, ale nakonec se ukáže, že to zase zařizují ti, co to zařídit nechtěj. A že je úplně jedno jestli je to komunista, nebo jinej pán, vždycky to nakonec zařizuje Blbec. “Sssss” by teď udělal děda Emil. Vždycky, když jsem řekl něco špatně, nebo když si děda myslel, že jsem řekl něco špatně, nebo když jsem něco špatně udělal a on si myslel, že je to špatně, udělal “Sssss”. A když děda Emil udělal “Sssss”, každý věděl, že něco opravdu špatně je. Já jsem si to myslel vždycky, babička někdy a strejda Milan nikdy, i když měl dědu Emila rád stejně jako já. Jenom maminka si vždycky myslela svoje a měla ráda nás všechny. A kdybych před dědou Emilem řekl, že je někdo Blbec, tak i kdyby to Blbec opravdu byl a děda by věděl, že to Blbec je a že mám pravdu, děda Emil by stejně udělal “Sssss”, protože blbec se neříká. A i když dneska vím, že se to někdy říkat dokonce musí, měl děda Emil pravdu.

Děda Emil měl veliké a krásné ruce vonící Solvinou, mýdlem a babiččiným vypraným prádlem. Byly tak veliké, že i ta největší jahoda z jeho zahrádky v ní vypadala jako zrnko máku. Na té zahrádce dědy Emila, co byla na kraji Přerova, co se k ní šlo po chodníčku vyšlapané trávy, kolem cizích záhonů, našich malin a jahod, bylo všechno. Byly tam brambory a cibule a česnek a rajčata a papriky a petržel a pažitka a hrášek a byl tam i angrešt a dýně co mi nikdy nechutnali. Ani kouzelná dlaň dědy Emila neuměla změnit divnou chuť angreštu a dýně. To až babička. Až když v kuchyni ve Dvořákově 12 angrešt a dýni zavařila společně s jablky z Rusavy, nebo od prababičky z Tvrdonic, byla to dobrota. Prababička z Tvrdonic měla vždycky velké dobroty. Prababička z Tvrdonic byla maminka maminky mojí maminky. A kromě jablek měla ještě špek a slaninu a slivovici a koláče a marmeládu a placky a prasata a kravku a starou velikou pásovou pilu. Pilu měl praděda, ale ten byl podivín a seděl vedle té pily a já se ho bál. A když pilu pustil, bál jsem se ještě víc. A všude visely bylinky. Prababička měla všude bylinky. I pod zástěrou je měla. A vždycky věděla, kterou vytáhnout v ten pravý čas. Když nepomohla slivovice ani špek, pomohly bylinky. A když ani bylinky nepomohly, bylo zle. A jednou bylo zle a pila se zastavila a praděda už u ní neseděl a prababička byla bez pradědečka sama a ta pila se pokazila a prababička odešla za pradědou, co jsem se ho bál, nahoru do nebíčka. “Nahoru do nebíčka” říkávala babička Maruška. Nikdy už jsem pak v Tvrdonicích nebyl a ani nevím co se pak stalo s tou pilou, které bych se teď už nebál, a kterou bych si teď vzal domů a opravil ji a řezal na ní dřevo a pak vedle ní seděl jako tenkrát můj praděda. Musím se pak zeptat dědy kde ta pila je. No jo, jenomže až se ho zeptám, to už tu pilu zase nebudu potřebovat. Tak nic. Prostě buď ta pila už není, nebo někde je a někdo vedle ní sedí jako tenkrát můj praděda.

Můj děda Emil, co měl babičku Marušku, mě a chatu na Rusavě, měl taky Trabanta. Ona toho Trabanta měla i babička Maruška, co měla dědu Emila a chatu na Rusavě. Zkrátka oba měli Trabanta, chatu a měli se rádi. A Trabant všechno uvezl. Trabant byl z NDR a byl z bakelitu. Někdo říkal, že z duroplastu, ale většina, že z bakelitu. Nevím. Možná je to jedno a to samé, možná se duroplastu říká bakelit. Nebo naopak. Prostě nebyl z plechu a měl dvouválcový ukřičený motor ze železa (ze železa byl, to jsem slyšel, když mu děda domlouval.) a všechno uvezl. Babičku, dědu, mě a všechno co jsme na prázdniny na chatě potřebovali. Když se zítra jelo na chatu, nemohl jsem usnout. A když už bylo zítra, vzbudil jsem se za svítání a věděl, že babička už chystá snídani v kuchyni a děda jel s Traboškem pro benzín. Babička totiž dědovu Trabantu říkala Trabošek. Ale nevím, jestli jenom přede mnou, nebo i před dědou. Vím jenom, že když jsem byl někde poblíž já, říkala mu Trabošek. Možná před dědou Trabant a přede mnou Trabošek. Musím se pak dědy zeptat. Babička dělala snídani a děda jel s Traboškem pro benzín, dofouknout kola, zkontrolovat olej v motoru a vůbec udělat všechno co je potřeba před zodpovědnou jízdou na chatu. A babička už měla všechno připravené včera a začala uklízet. Když se někam jelo, babička vždycky uklízela. Uklízela všechno a všude. Když někdy nestihla všechno nachystat včera, chystala to ráno a uklízela až po obědě. Jenomže děda si musel po obědě pustit rádio a chvilku odpočívat na kanapi. Ale to zase nemohla babička uklízet. Ale přesto uklízela a děda dělal “Ssss” a babička říkala “Herdeeek.” A já jsem zlobil. A Trabošek čekal dole před domem na ulici. Ten nikdy nezlobil. Jenom někdy. Ale děda vzal vždycky kladívko a domluvil mu. Jednou mu domlouval dokonce uprostřed křižovatky. Všichni museli zastavit a děda domlouval Traboškovi kladívkem. A Trabošek si vždycky nechal říct. Trabošek z NDR nikdy nezlobí.

Na chatu na Rusavu se jezdilo ráno, když babička stihla všechno připravit už včera a bylo všude a všechno uklizeno. Nebo se jezdilo po obědě, to když babička nestihla všechno připravit už včera, všechno připravovala ráno, uklízela po obědě a děda byl odpočatej z kanape u rádia v kuchyni. Každopádně ať už se odjíždělo kdykoliv, poznal jsem, že už se bude odjíždět podle toho, že měla babička na vlasech natáčky. Natáčky, aby měla to, co pak měla maminka pořád a říkala tomu “trvalá”. Babička trvalou neměla a musela si ji, pokaždé když ji chtěla, udělat těma natáčkama, podle kterých jsem poznal, že už pojedeme na chatu. Pak už se jenom nosily věci po schodech dolů před bytovku a po chodníku k Traboškovi a pak do něj. A babička už najednou neměla ty natáčky a to jsem hned věděl, že už jedeme. Trabošek všechno uvezl. Nebyl z plechu a měl malý kufr a velký motor ze železa. On ten motor byl vlastně malý, ale ve velkém kufru na motor. Takže možná, že ten motor byl velký, ale v tom kufru na motor vypadal malý. Kufr na motor byl vepředu. Děda Emil si vždycky dělal srandu, že auto co má motor vzadu není auto, že správné auto je z Německa a má motor vepředu a náhon na kola taky vepředu. Tomu jsem nikdy nerozumněl. Ale strejda Milan říkal, že to není pravda, že béemvé jsou z Německa, mají motor vepředu, ale náhon na kola vzadu. My jsme měli Wartburga a věděl jsem jenom to, že v něm blinkám a že v Traboškovi ne, a že ten nás s dědou a s babičkou vždycky na Rusavu dovezl, ať už měl pohon kol kam chtěl. A strejda Milan potom přijel malinkým červeným autem značky Fiat a já si dodnes myslím, že strejdův Fiat neměl motor vůbec, protože byl tak malinký, že by se do něj pořádnej motor ani nevlezl. Až to Audi R8, co s ním strejda přijel, když už jsem byl velkej. To si dodnes myslím, že mělo motory dva a byly vzadu, i když bylo to Audi z Německa a náhon dopředu i dozadu jak strejda Milan zrovna chtěl. A děda Emil taky všechny upozorňoval, že se jezdí vpravo. To si dělal srandu. Všichni se smáli a ťukali si na čelo, že to přece každej ví a nikdo se na to neptá. Jenom já už teď vím, že oni nevěděli, že jsou na světě místa, kde se jezdí vlevo, a že děda Emil to určitě věděl a pro jistotu na to všechny upozorňoval, že se u nás jezdí vpravo. Nebo to všichni o těch místech na světě věděli a chtěli jenom dědovi udělat radost, že se smějou. Nevím. Musím se pak dědy zeptat.

Děda Emil si dělal srandu často. I když jsem to nesměl říkat, že si dělá srandu. Musel jsem říkat legraci. Slovo sranda jsem říkat nesměl a dodnes nevím proč. Děda ho neměl rád. Asi mu to slovo říkal nějaký Blbec. Ale to jsem taky nesměl říkat. Dnes už vím, že to byla nějaká blbost, za kterou děda nemohl a slovo sranda se říkat může, protože ho říkal i pan Werich a protože je krásné. A děda Emil se určitě nebude zlobit, když teď řeknu: “Dědečku, děkuju, že s Tebou byla vždycky taková sranda. Dokonce i tehdy, když jsi dělal Sssss.” Třeba když jsme na chatě pomáhali babičce utírat nádobí, dělal děda Emil takové srandovní kouzlo. Jeden konec utěrky přivázal k uchu kastrůlku a ten mi podal. A přesně v tu chvilku, když jsem ho chtěl vzít, tak ho pustil a ten kastrůlek spadl. Ale to jsem si já jenom myslel, že spadl, protože on nespadl, byl přivázaný k té utěrce co držel děda Emil v ruce. Lekl jsem se a děda se smál. A já se potom taky smál, protože když se děda Emil smál, bylo to jako když jeho modrá pila řezala velký kus stromu, co jsme přinesli z lesa. Smáli jsme se vždycky, když děda ten kastrůlek přivázal. Jenom když jsem ho přivázal já, když už jsem byl velký, se nikdo nesmál. Protože jsem ho vždycky přivázal blbě a on spadl na zem a všichni se lekli jenom proto, že to byla velká rána a nakonec se smáli jenom proto, že se mi to nepovedlo jako dědovi Emilovi. Vlastně jednou se mi to povedlo. Jenom jednou jedinkrát mi ten kastrůlek zůstal viset na té utěrce a nespadl na zem. To když jsem si potichu řekl, že to srandovní kouzlo ještě naposledy zkusím ukázat mojí Aničce, když byla malá. A to bylo naposled, kdy jsem to zkusil a poprvé kdy se mi to povedlo. A vím, že to bylo jenom proto, že tam byl děda Emil se mnou. Protože děda Emil je pořád se mnou. I když je v nebíčku, jak říkala babička Maruška, je děda Emil pořád se mnou. Protože jenom děda Emil uměl přivazovat kastrůlky k utěrkám ze všech nejlíp.

Trabošek měl kufry dva. Jeden vepředu, to byl kufr na motor a druhý vzadu. Ten byl malinkatý a byl na všechno, co jsme potřebovali odvézt. My jsme měli všechno co jsme potřebovali na chatě, ale některé věci jsme potřebovali na tu chatu přivézt z Přerova. Někdy jsme se cestou dokonce stavovali nakoupit v Bystřici, ale to jenom někdy. Většinou babička řekla, že to nakoupíme ráno v bufetu. Tím “nakoupíme” myslela mě a dědu a tím “to” myslela chleba, rohlíky pro mě, máslo, paštiku pro mě a mléko. Děda většinou koupil ještě baterky, zápalky a noviny, abychom věděli co Blbci zase vymysleli za blbosti. Ale to jsem nesměl říkat. Tak tedy všechno co jsme neměli na chatě a potřebovali jsme přivézt z Přerova, nebo z Bystřice, jsme nastrkali do Traboška. Děda dělal “Ssss”, babička říkala “Herdeeek”, ale do kufru co nebyl na motor, by se nikdy nevešel navíc ani vlásek mého mladšího brášky. (Jooo, mám ještě brášku, na to bych málem zapomněl, o něm jsem ještě nemluvil. To ne proto, že bych ho neměl rád, i když vlastně byly chvíle, kdy jsem ho rád neměl, ale to byly chvíle, o kterých mluvit nebudu, protože už si je nepamatuju. Třeba když dostal nové kolo a já jsem ho kopnul, protože ho dostal on a ne já a protože bylo hezčí než to, které jsem minule dostal já. Byl mladší a mladší to maj vždycky jednodušší než starší. Pak na chvíli zase ne, protože ti mladší musej dohánět ty starší. Ale pak to maj zase jednodušší, protože ti starší jsou rychlejc starší a dřív to maj složitější než ti mladší. Je to zamotaný. Prostě starší musej vždycky ustoupit a dřívějc umřou. Ani tak to vlastně není. Jeden kluk co se jmenoval Dan, byl mladší a stejně umřel. Je to divný.) Každopádně co se nevešlo do kufru co nebyl na motor, dalo se dozadu vedle mě, pode mě i nade mě. Protože dopředu už se dal jenom děda, babička a zapékací mísa značky REMOS (revize, elektro, montáže, opravy, servis), která vyráběla například i držáky přístrojových pojistek. Ale pozor! Jen jedno jediné místečko se v Traboškovi nikdy nezaskládalo. Ani jednou se nestalo, ani v sebevětším kalupu, aby toto jedno malé místečko nebylo volné. Jeden, byť sebemenší průhled, malý průzor, na který jsem vždycky dbal já, děda Emil i babička Maruška. Malé okýnko vzadu nad opěradlem. Okýnko, kterým jsem každé prázdniny klečíce na zadní sedačce koukal jak Přerov mizí za horizontem, jak cesta na Rusavu ubíhá, jak Trabošek šestsetjednička spokojeně prdí a výfukové plyny napříč umístěného řadového dvoudobého dvouválce s obsahem 594,5 centimetrů kubických, výkonem 26 koní, zběsile tančí nad ubíhající silnicí.
“Dědo, kúúžíí, auto kúúžíí !!!”
volal jsem ze zadního sedadla dopředu na dědu Emila, který v tom malém autíčku vypadal jako obr v duhové kuličce a byl jsem šťastný.

A jelo se na Rusavu. Trabošek ryčel, babička se ptala na co jsme zapomněli, děda řídil a odpovídal, že na nic. (Jenom jednou to nebyla pravda. To když děda zapomněl klíče od chaty. Ale v tu chvíli to pravda byla, že jsme nic nezapomněli, protože on to nevěděl, že je zapomněl, dověděl se to, až když to zjistil u dveří chaty, že je nemá. Dělal “Ssss” a jelo se pro ně zpátky do Přerova. Ale to bylo opravdu jenom jednou a pak už nikdy. Proto je to v té závorce. Navíc si děda myslel, že za to mohla babička. Ale to nebyla pravda, protože za to mohl děda. Všechny klíče měl děda, takže je nemohla zapomenout babička. Ono se vlastně dodnes neví kdo za to mohl, takže je to taky v té závorce. Pak už se to nikdy nestalo, protože od té doby děda vždycky zaklepal na dveře a to znamenalo, že klíče má a že zamknul. Že má klíče od těch dveří kam se zrovna jelo a zamknul ty dveře odkud jsme zrovna odjížděli a na které zrovna klepe. Konec závorky.) Ta závorka byla dlouhá, začnu od začátku kapitoly.

A jelo se na Rusavu. Trabošek ryčel, babička se ptala na co jsme zapomněli, děda řídil a odpovídal, že na nic. A Přerov zmizel za horizontem a Trabošek už nekúúžil, protože se zahřál. On se nezahřál celý, to už zahřátý byl, protože bylo léto, ale zahřál se mu motor. Protože i když bylo léto a všechno bylo zahřáté, motor zahřátý nebyl. Motor jediný byl i v létě studený. Teda jenom do chvíle než se nastartoval a zahřál. A zahřál se hodně. A proto kúúžil. A v zimě kúúžil ještě víc, protože byl motor studenější než v létě. Takže ať už jste nastartovali v létě, nebo v zimě, vždycky Trabošek kúúžil. Jenom v zimě o trochu víc. Děda mi to pak vysvětloval, když k nám s babičkou přijeli na Vánoce. Šli jsme se projít a děda dýchal do vzduchu a šla z něj pára jako z lokotky, co jsem viděl na nádraží. Šla z něj pára, protože byl rozdíl mezi tím vzduchem venku a tím v dědovi. Myslím jako v teplotě. Rozdíl teplot, říkal děda. A taky říkal, že čím je ten rozdíl větší, tím kúúží víc. To jsme si pak hráli s bráchou, že kúúžíme taky. Ulomili jsme si každý větvičku a hráli jsme si, že kúúžíme jako mamka a taťka. To byla hra, co se dala hrát jen v zimě, protože v létě se hrát nedala, protože ten rozdíl těch teplot nebyl tak velký jako v zimě. To mě naučil děda. My jsme pak tu hru hráli s bráchou i později a doopravdy a hrajeme ji doteď. Ale to jsme se naučili sami a kdyby to děda Emil věděl, bylo by zle a dělal by “Ssss”. A dělal by to správně, protože kúúžit se nemá. Tak ten Přerov zmizel za tím horizontem, Trabošek kúúžil míň a cesta na Rusavu začala neubíhat. Otočil jsem se směrem dopředu a sedl si na své místo. Kdo si myslí, že jsem se zádama opřel o zadní sedačku, ten se mýlí. Moje místo bylo totiž mezi sedačkami co na nich seděl děda a babička. Ono to moje místo nebylo úplně mezi nima, ale tak trochu za nima. Seděl jsem na konci mojí zadní sedačky jenom koncem mého zadku, nohy jsem měl tam jak byly v zemi pásy co držely dědu a babičku a lokty jsem byl opřený o kraje jejich sedadel. Levým loktem o dědovu sedačku a pravým o tu babiččinu. I když to jsem ani nemusel říkat, protože to dá rozum. Protože kdyby to bylo naopak, jakože kdybych byl opřený pravým o dědovu a levým loktem o babiččinu sedačku, seděl bych vlastně opačně. A to by taky nešlo, protože bych musel sedět dědovi na ruční brzdě. Říkám dědova ruční brzda, ale ona to byla vlastně Traboškova ruční brzda. Měl ještě jednu, ta byla zase nožní a taky byla Traboškova. Ale tím, že je děda používal, dá se říct, že byly i jeho. Každopádně se to tak říká, ale každej ví, že jsou to brzdy toho auta a na těch se nesedí.
“Dědo, kdy už tam budem?”
Vždycky jsem se těšil až pojedeme na Rusavu. A když už jsme na ni jeli, ptal jsem se kdy už tam budem. Přitom jsem věděl, že cesty na Rusavu byly ty nejkrásnější cesty na světě. A přesto jsem vždycky chtěl, aby už skončily a abychom tam už byli. Myslím si, že je to to nejčastější, co po “Kdy už bude Ježíšek?” a “Proč?”, děti říkají. Holky i kluci, bílí i žlutí, bohatí i chudí. Kdy už pojedeme a když už jedeme, tak kdy už tam budeme. Dneska už vím, že dneska bych se na to dědy Emila a babičky Marušky nezeptal. Dneska bych řekl: “Ještě tam nebuďme. Ještě dlouho a pořád jeďme Traboškem na chatu na Rusavu. Dokud nedojde benzín, jeďme s dědou Emilem a babičkou Maruškou Traboškem na Rusavu.” Dneska už taky vím, že to nejde. Že i kdybych si to tenkrát přál, tak by to nešlo. Protože, a to už vím taky, kdybychom pořád jeli, kdybychom jeli ještě teď na Rusavu, tak by nemohlo být to všechno co bylo POTOM. A že by nebylo TEĎ. Že bych TEĎ nemohl napsat, že když jsme jeli s dědou Emilem a babičkou Maruškou Traboškem na Rusavu, byl jsem nejšťastnější na celém světě.

“Ještě chvilku tady po té široké cestě, pak zahneme do zeleného tunelu těch velkých stromů a už tam budeme.” Odpověděla babička. Babička ta vždycky odpověděla, děda ten úplně vždycky ne, protože se soustředil na cestu, protože věděl, že veze svoje Kuřátko. Tak mi říkali. Jenom děda Emil a babička Maruška mi říkali Kuřátko. Když jsem byl větší, vadilo mi to, ale když jsme jezdili Traboškem na chatu, věděl jsem, že jsem jejich Kuřátko, protože mě mají rádi nejvíc na světě. Když se pak narodil brácha, byli jsme Kuřátka dvě, ale já jsem byl vždycky to první. Pak, když už jsem vyrostl, chtěl jsem, aby to první kuřátko byl brácha, protože jsem ho měl nejradši na světě. Ale to už jsme zase nejezdili Traboškem na Rusavu, takže už nemohl být první Kuřátko. Každopádně vím, že děda Emil s babičkou Maruškou nás měli oba rádi a mě jenom o malinký kousíček víc. Ale to vůbec nevadí, protože ten malinký kousíček vracím bráchovi teď já, protože je to můj brácha. A i když mu nevolám, myslím na něj každý den a mám ho rád.

Uprostřed té zahrádky dědy Emila na kraji Přerova v zahrádkářské kolonii co patřila všem, byly dvě truhlice. Jedna menší a jedna větší. Každá z nich měla petličku a svůj malý visací zámek, podobný tomu ze vstupní branky, co nějaký zahrádkář vždycky ztratil a byl rád, že Svaz koupil nový. Vedle těch truhlic stály dva železné sudy na vodu a plechová skříňka z Přerovských strojíren. Tam měly takových skříněk celé zástupy. A v těch přerovských ještě víc než v jiných. Takže zahrádkáři byli rádi, že tam strojírny mají a že od nich skříňky vždycky dostanou. Oni totiž skoro všichni zahrádkáři byli z těch strojíren. Takže ty skříňky byly vlastně jejich. Protože ty strojírny byly všech. Ale i tak byli rádi, že je dostali. I děda Emil jednu takovou skříňku od strojíren dostal. A byl v ní poklad. On tam ten poklad nebyl, když ji děda dostal, ten poklad tam dal až on. Protože kromě té skříňky děda Emil od těch Přerovských strojíren nedostal vůbec nic. Jen tu skříňku a jednou za uši, když řekl, že neřekne, že Dubček je blbec. A to tenkrát nebyla vůbec žádná sranda říct, že to nechcete říct. A děda to neřekl a dostal za uši. Řekl, že to neřekne. Že neřekne, že je Dubček blbec. Tak dostal za uši a pak tu skříňku. Nebo nejdřív skříňku a pak za uši, to už nevím. Ale spíš nejdřív skříňku a pak za uši, protože kdo dostane jednou za uši už pak nedostane nic. To vím. A myslím si, že už taky asi vím, proč děda nechtěl abych říkal blbec a sranda. Protože on tenkrát taky neřekl, že je Dubček blbec a to neříct nebyla tenkrát žádná sranda. Ale o tom jsem mluvit nechtěl, protože to bych musel ještě mluvit o tom, že babička pak nesměla do kostela. A navíc se už ví, že Dubček blbec nebyl a oni byli, tak proč se k tomu vracet.

Když děda Emil dostal tu skříňku od strojíren, tak v ní opravdu nic nebylo, to vím od dědy. A ten poklad co v ní pak byl, tam dal až děda. To vím taky, protože ten poklad byl dědův poklad. Dědův poklad, který mi později přinesl ten můj. Dědův “přerovský poklad”, protože on měl ještě jeden poklad na Rusavě. A právě ten na Rusavě mi pak přinesl ten můj z lesa. Tak tedy v té skříňce od Přerovských strojíren, co ji měl děda na naší zahrádce na kraji Přerova, byl malý otvírací nožík do zatáčky. On nebyl do zatáčky celý ten nožík. Do zatáčky byl jenom ten kousek nožíku co s ním děda řezal. Jinak byl rovný, jenom ta část co se s ní řezalo byla na konci do zatáčky. Nikdy jsem ho nesměl sám brát do ruky. Teda já jsem mohl, ale jenom když byl zavřený a byl se mnou a s tím nožíkem i děda. Nesměl jsem ho brát i když děda věděl, že ho neumím sám otevřít. Nesměl jsem ho brát nikdy, protože se děda asi bál, že by ho třeba někde nechal otevřený ležet a já kdybych ho mohl brát, tak bych ho určitě vzal a bylo by zle. Možná se děda taky bál, že už jsem velký a mám sílu a nožík otevřu sám, to by taky bylo zle. Děda se o mě bál. I babička se o mě bála. Babička se o mě bála víc než děda. To vím, protože když jsem jednou na chatě vymyslel, že se jim schovám a budu schovaný tak dlouho dokud nebudou plakat, že jsem ztracený, dal mi děda na zadek a babička mi řekla, že málem umřela. A děda nedělal “Ssss” a babička neříkala “Herdeeek”, tak moc se o mě báli. Ale myslím si, že babička se o mě bála trochu víc než děda, protože babička plakala a děda jenom mlčel a bál se o babičku. Takže ten nožík byl nahoře v přihrádce vedle plechovky na mandelinky. Pod tou přihrádkou byla větší přihrádka, co byla velká odshora až dolů a měla nahoře tyčku. A na té tyčce byly ramínka a na nich měl děda montérky a tričko bez rukávů a montérkovou blůzu a taky kabát a čepici, když pak na podzim bylo už chladněji a děda ukládal zahrádku k zimnímu spánku jak mi pak vždycky vyprávěl v prosinci u stromečku.

Vedle toho nožíku do zatáčky, byla v té skříňce, co měl děda Emil na zahrádce na kraji Přerova, ještě ta plechovka na mandelinky. Vždycky když jsme měli na zahrádce mandelinky, měl jsem radost. Ale to děda nevěděl, nikdy jsem mu to neřekl, protože jsem věděl, že on radost nemá. Nikdo neměl radost. Ani okolní zahrádkáři, ani zahrádkáři v televizi neměli radost. V televizi neměli radost dokonce ani ti co zahrádky neměli. I těm mandelinky vadily. Vadily jim, protože je nám prý poslali z Ameriky, aby nám sežraly brambory. A Americký brouky jsme tady prý nepotřebovali. Americký brouky co sežerou brambory celému našemu bloku jsme tady nepotřebovali. Prý. Vůbec jsem tomu tenkrát nerozuměl a když jsem se zeptal, měl jsem si jít hrát. Dneska už vím, že mandelinku nám z Ameriky neposlali, ale že přišla sama od sebe. Ona možná ani nechtěla, ale na něčem, nebo v něčem sem prostě přišla. V hovínku, nebo v krabici na nějakém listu. Jako vajíčko, larva, předkukla, kukla, nebo malinkej brouk. A že je to normální a říká se tomu migrace, nebo taky invaze. A že takových cizinců máme u nás hodně. A že o některých ani nevíme, že jsou cizinci, protože už je máme tak dlouho, že si myslíme, že jsou naši odjakživa. Třeba ta brambora co měla ta mandelinka celému našemu bloku sežrat. Ať už tedy ta mandelinka přišla odkudkoliv, myslím, že se jí to tenkrát nepovedlo, protože brambory tu máme dodnes. V našem bloku i v Americe. Ale jednomu pánovi ty brambory sežrala určitě. Tomu, co měl zahrádku hned vedle té naší. Protože vždycky, když jsme s dědou sbírali ty krásné pruhované brouky, bylo mi jich líto a všechny, které jsem nasbíral já, jsem opatrně, tak aby mě děda neviděl, naházel na brambory vedle k sousedům. A já vůbec nevím, jestli to děda ví. Musím se pak dědy zeptat.

Děda Emil na své zahrádce v zahrádkářské kolonii pěstoval úplně všechno. Brambory, cibuli, česnek, mrkev, okurky, petržel, jahody, prostě všechno. Dokonce i kedlubny giganty, které tenkrát nikdo nepěstoval, ale můj děda jo. Všichni se na jeho kedlubny chodili dívat a obdivovat je. A všechno, co můj děda na své zahrádce pěstoval, jsme potřebovali a spotřebovali. Babička dělala polívky a zavařeniny a zmrzlinu a placky a saláty a kompoty, prostě všechno, co se naučila od své babičky z Tvrdonic. A všechno jsem měl rád a všechno mi chutnalo a na všechno jsem se těšil. Tedy až na jedno. Jediná věc mi nikdy nechutnala a nikdy jsem se na to netěšil. Všichni říkali, že je má děda nejlepší ze všech, jen já jsem jen z pohledu na ně skoro blinkal. Rajčata. Ano, je to k neuvěření, ale rajčata byla jediná komodita, kterou děda Emil pěstoval pro všechny kolem, jen ne pro mě. Jediná rajčata mi na dědově zahrádce přišla naprosto zbytečná. Dodnes nevím jak a kde se to stalo, ale už jen vůně rajčat mi byla protivná. Kečup jsem miloval, ale když mi pak strejda Milan řekl, že je taky z nich, už mi nechutnal. A všichni říkali jak jsou zdravá a zkoušeli mě přinutit je ochutnat, ale marně. Zkoušela to maminka, teta, babička z Brodku, druhá teta, strejda, strejdův kamarád od motorek, zkoušeli to všichni. Vždycky jednou za rok jsem se nechal zvyklat, rajče ochutnal a pokaždé ho vyplivl a začal blinkat. A tak šly dny, měsíce, roky.
Až jednoho dne na chatě na Rusavě chystala babička oběd. Pečené kuře s bramborama ze zahrádky a okurkovým salátem s rajčaty.
„Kluci, Emile, Filípku, oběd!“ zavolala babička z balkónu před chatou.
„Už jdeme, děkujeme!“ zavolal děda a hladoví jsme utíkali k obědu.
Přesně si pamatuji, jak jsme zasedli ke stolu na balkóně před chatou a nikdo, ani babička Maruška, ani děda Emil neříkali nic o tom, jak je salát z okurek a rajčat zdravý. Ani jedním slůvkem mě do ničeho nenutili. Díval jsem se střídavě na jednoho i na druhého a měl pocit, že něco není v pořádku. Dodnes nevím, jestli se tak domluvili, nebo to byla jenom náhoda, každopádně to byl moment, který změnil celou moji kulinářskou i zahrádkářskou budoucnost.
Sám sebe jsem přistihl, jak s každým soustem horečně nabírám lžičku za lžičkou z mísy se salátem a pochutnávám si na nevídané dobrotě v ní. Esence okurek, rajčat, octu a vody mi přišla kouzelně lahodná a já věděl, že od této chvíle mi budou rajčata vítanou lahůdkou a skvělou pochutinou. Ten den a další dny až dodnes. Babička s dědou se smáli a smáli se i další dny, kdy jsem na otázku, co chci k jídlu, pyšně odpovídal: „Rajčátka z dědovy zahrádky a něco k tomu.“

Těsně za chatou měl děda hromadu dřeva a kozu, na které jsme to dřevo řezali. A vedle té kozy bylo malé pískoviště, kde jsem si vždycky hrál. Vytáhl jsem své nové nářadí a pustil se do díla. Všechny hračky, traktůrky, bagříky a vlečky jsem dal bokem a vzal své nové hrábě, které jsem společně s lopatou a motyčkou od dědy dostal. Pískoviště jsem pečlivě uhrabal a připravil. Novou lopatou jsem shrnul písek do většího hrůbku, který jsem pak hráběma srovnal do roviny, takže vznikla vyvýšená plocha. Dole pod chatou, tam kde parkoval dědův Trabošek, byla asfaltová cesta a za ní příkop s kopřivama a za ním potok. Přes ten potok byla lávka z kulatin, co ji stavěl děda s panem Lupačem. A za tou lávkou se chvilku šlo kolem keřů a malých smrčků a byla ta divná chalupa, co v ní žila ta divná paní. Děda říkal, že je hodná a chodil jí tam sekat trávu, ale já se jí přes to bál, protože byla divná. Takže jsem rychle proběhl kolem toho místa a byl v lese.
Potřeboval jsem kulatiny. Stejné kulatiny z jakých děda s panem Lupačem stavěli tu lávku a z jakých bylo to zábradlí kolem schodů nahoru k chatě. Ale menší. Potřeboval jsem kulatiny, ale menší. Protože ten hřbitůvek, který jsem stavěl na tom pískovišti, byl malý.
Nasbíral jsem náruč klacíků, poděkoval lesu, jak mě děda učil a mazal zpátky k pískovišti. Kolem hrůbku jsem postavil plůtek a dílo bylo hotovo.
„Filípku, co to tady stavíš?“
„Hřbitov, dědečku.“
„Hřbitov?“
„Ano, hřbitov. Na všechny ty mouchy, co babička zabije a nemá je už kam dávat.“
“Já se z tebe zmrcnu.” Smál se děda.
On děda často říkal “zmrcnu”. Říkal to a já nikdy nevěděl, co to znamená. A nevím to ani teď. Musím se ho pak zeptat, co to vlastně to “zmrcnu” znamená.
“Já se z tebe zmrcnu.” Smál se děda a pomáhal mi posbírat všechna ta tělíčka, abych je mohl jedno po druhém pochovat na mém novém muším hřbitově.

Na chatě na Rusavě vstával jako první vždycky děda Emil. Udělal si kávu a seděl na balkoně před chatou. Mnohdy šel ještě do lesa a vždycky něco přinesl. Houby, maliny, nebo třeba jenom kopřivy na čaj. Pak teprve vždycky vstala babička, udělala si kávu a pila ji na balkóně s dědou. A potom jsem jako poslední vstal i já. To už měl děda nakrájenou cibulku, připravený kastrůlek a dvě vajíčka na vaječinu, kterou uměl děda Emil ze všech nejlepší. Každé ráno na Rusavě jsem snídal dědovu vaječinu. Každé ráno se babička zeptala, co chci k snídani, já vždycky odpověděl, že dědovu vaječinu, babička řekla, že jsem ji měl včera, že dneska bych měl snídat něco jiného, ale to už ji děda dávno dělal, s tím, že když na ni mám chuť, tak proč ne. Babička se vždycky trochu zlobila, ale nakonec pokaždé řekla: „Tak dobře.“
Ale to ráno, kdy jsme měli s dědou začít zakládat naši společnou zahrádku vedlé té, co už tam založená byla, bylo všechno jinak. Jako první jsem vstal já.
„Dědo, pojď už vstávat, musíme založit tu naši novou zahrádku.“
„Už vstávám, Filípku. Běž se ustrojit, vyčisti si zoubky a připrav vodu do konvičky, cibuli, kastrůlek a dvě vajíčka.“
„Dědo, já vaječinu nechci, chci jen chleba se sýrem, nemáme čas, musíme začít zakládat tu naši zahrádku, vždyť víš.“
Děda se zasmál a řekl, že mám pravdu a že si dáme teda jenom chleba se sýrem a půjdeme na to. Vstal, ustrojil se, učesal, vyčistil si zuby, v rychlosti jsme snědli snídani, vypili kávu a čaj a šlo se na to.
Ze sklepa jsme vytáhli velký dědův rýč, moji malou lopatku, velké dědovy hrábě společně s těmi mými, malými a nakonec obě naše motyky. Dědovu velkou a moji malou, dětskou. Pak vzal děda ještě provázek a za chatou pár klacíků, které jsme používali na opékání buřtů.
„Dědo, na co máme ten provázek?“
„Tím si vytýčíme to místo, kde ta zahrádka bude. Abychom ji měli správně velikou a na všech stranách stejně rovnou.“ Řekl děda, vzal kladivo a šli jsme nad chatu mezi můj smrk a moji jabloň, co jsem jí později ublížil nožem a začali jsme pracovat.
A děda Emil měřil a vyměřoval, počítal délky a uhlopříčky, tu přidal, tu ubral a já běhal s metrem a kladívkem a kolíkama až do chvíle, kdy děda řekl. „Hotovo.“
„Dědo, co je ten malý čtverec vedle té velké naší nové zahrádky?“
„Filípku, to je malá zahrádka, která je jenom tvoje. O tu se budeš starat jenom ty a pěstovat si na ní jenom to, co budeš chtít.“
„Hurááá“ vykřikl jsem. „A teď musíme, dědečku, vyrýt všechnu tu trávu, že jo?“
„Přesně tak, Filípku. Vem si svoji lopatku, já vezmu rýč a všechny drny musí pryč.“ Odpověděl děda Emil a pak už jsme jen ryli, přehrabovali a čistili obě naše zahrádky od všech plevelů, kořenů, drnů a trav.

Na chatě na Rusavě u dědy Emila a babičky Marušky jsme měli všechno co jsme potřebovali. Babička k vaření a uklízení, děda do lesa a na zahrádku a já na hraní. Měl jsem několik traktůrků, svoji židličku u kamen, svoji lžičku, když jsem pak už vyrostl tak i vidličku a nůž, pláštěnku, hrníček, pískoviště pod balkónem, malou lopatu, abych mohl dědovi pomáhat na zahrádce, samopal, gumáky a kolo. Měl jsem toho na chatě mnohem víc, třeba jabloň, co se narodila jako já, ale teď jde hlavně o to kolo. Ty ostatní věci tu říkám jenom, abyste si nemysleli, že jsem měl jenom to kolo. Měl jsem hodně věcí, plus to kolo. Tak.
“Dědo, můžu na kolo?”
“Můžeš.”
“Děkujuuu.”
Nebylo to takové to odrážedlo pro mimina, ale opravdové kolo. Bylo malé, ale opravdické s opravdickým řetězem jako mělo kolo co měl děda z Brodku. Já jsem měl totiž kromě kola a dědy Emila ještě dědu z Brodku. Z Brodku u Přerova. A ten Brodek u Přerova je u toho Přerova co žili děda Emil a babička Maruška, co měli tu chatu, kde se stalo to s tím kolem. A ten Brodek i ten Přerov jsou kousek tam jak je Olomouc. Mezi Brnem a Ostravou. Tak přesně v tom Brodku žil děda Vladimír. Je to důležité, protože Brodků je hodně. Třeba ten u Prostějova. Ten je zrovna kousek od Olomouce, co je kousek od Přerova. A Přerov a Prostějov začínají oba na “P”, tak se to klidně může pomotat. Tak tedy v Brodku co byl u Přerova a ne u Prostějova, žil děda Vladimír co měl babičku Marušku. Co měl taky babičku Marušku. Jo, vidíte dobře, děda Vladimír měl babičku Marušku stejně jako děda Emil. Samozřejmě každý měl svoji Marušku, to dá rozum. Měl jsem dvě babičky a obě byly Marušky. Akorát jedna měla dědu Emila a žili v Přerově a druhá měla dědu Vladimíra a žili v Brodku. Takže jsem na tom byl vlastně nejlíp ze všech, protože jsem je měl všechny čtyři tak blízko u sebe. Protože ten Brodek byl od toho Přerova kousek, když to byl Brodek u Přerova, to dá taky rozum. A nejenom to. Má to celé ještě jednu logiku! V tom Přerově bylo gymnázium a tam dojížděl můj taťka z toho Brodku každý den, čtyři roky a učil se tam. A na to gymnázium chodila i moje maminka. A protože byla z Přerova, chodila na to, co na něj chodil i taťka, protože v Přerově bylo tenkrát jenom to jedno. A tam se seznámili a nějak se domluvili, že budu já a brácha. Možná vám to zní složitě, ale není. Jestli chcete můžu to vysvětlit ještě jednou. Nechcete. Tak kdo chce tak ať si to přečte ještě jednou, protože nechci zdržovat ty co nechtějí a pochopili to úplně napoprvé. Navíc děda z Brodku, taťka a to gymnázium vůbec nesouvisí s tím co se stalo ten den na chatě s tím kolem.
“Ale opatrně, Filípku!”
“Ano, dědečku.”
“A nejezdi daleko.”
“Nebudu, dědečku.”
Abychom nezapomněli kde jsme odběhli, tak jenom připomínám, že jsem měl na chatě hodně věcí a kolo. A to kolo mělo opravdický řetěz jako všechna velká kola. Až na to, že ten řetěz se točil pořád a bez zastavení. Na všech ostatních velkých kolech, když jste přestali šlapat, tak to kolo stejně pořád jelo, kola toho kola se pořád točila, ale řetěz se neotáčel a šlapky s ním taky ne. Na tom co jsem měl já to nešlo. Když jelo kolo, jely i kola toho kola a s nimi i řetěz a šlapky. Zkrátka se otáčela furt. A přesně tak to fungovalo i ten den na chatě. Abych nezapomněl, to kolo nebylo na té chatě pořád. To kolo na té chatě bylo jenom když jsem tam byl i já. Když jsem tam nebyl, nebylo tam ani to kolo. Bylo jenom moje a tudíž se mnou jezdilo tam kam jsem zrovna jezdil já. Bylo tak malé, že se vešlo kam jsme chtěli. Jednou jsme ho vezli i v tašce. Nebo na střeše. Ale většinou v kufru. Nejdřív v zadním kufru dědova Trabanta šestsetjedna a potom, když už jsme byli bohatší, tak v předním kufru taťkovy Škodovky stodvacet el es. Kde jsme to kolo vozili ve Wartburgovi nevím, protože to jsem vždycky blinkal. Wartburg houpal a já jsem blinkal. Houpal a ještě smrděl. Cestou do Bulharska jsem zvracel dvacetjednakrát. Ale to jsme nevezli to kolo, do Bulharska jsme ho určitě nevezli, protože jsem ho tam neměl. Ale na chatu, když se stala ta věc, jsme ho vezli určitě. To kolo, i když bylo malé, mělo dlouhou sedačku a mohli na něm sedět dva, stejně jako na té motorce, co jsem si koupil později, když už jsem byl velký. Jednou jsme na něm seděli s Evičkou. Myslím na tom malém co se mu furt točil řetěz i se šlapkama. Ale Evička, ani ta motorka nijak nesouvisí s tím, co se stalo na chatě s tím kolem, tak o tom nebudu teď mluvit. Třeba někdy jindy jo, ale teď ne, ať se to neplete. To kolo nemělo brzdu. Ani jednu. Takže nebrzdilo. Nebo vlastně brzdilo, ale úplně jinak, než všechna ostatní velká kola. Ono totiž to kolo nebrzdilo brzdama, ale těma šlapkama jak jsem o nich mluvil, jak se pořád točily. Když jsem chtěl, aby jelo, šlapal jsem na ty šlapky dopředu, a když jsem chtěl, aby brzdilo, šlapal jsem na ty šlapky dozadu. Zajímavé možná je, že když se šlapalo dozadu a to kolo zastavilo a ono se šlapalo dozadu i dál, tak to kolo couvalo. Ale ne do kopce. A to je právě to. Do kopce se couvá blbě. Nejenom s kolem. Do kopce se couvá blbě vždycky.
“A když tě zavolám, co řekneš?”
“Tady jseeem.”
“Výborně. Ale víš co jsme si říkali… !!!”
A to byla přesně ta chvilka, která se ten den seběhla trochu špatně. Protože když mi děda připomínal to co jsme si víckrát pro jistotu říkali, já jsem zatočil doleva za roh chaty a už jsem to neslyšel. Zaběhl jsem pak ještě za další roh, tam jsem měl to kolo, ale ten druhý roh není tak důležitý jako ten první, protože na rohu toho prvního rohu se stalo to, co způsobilo co se stalo potom, protože jsem neslyšel co děda říkal. Ale popořadě: Zaběhl jsem za roh a neslyšel co děda říkal. Nebo teda vlastně slyšel, ale jenom tu první část. Slyšel jsem jenom to co říkal před tím rohem: “Výborně. Ale víš co jsme si říkali… !!!” Ale to jsem byl ještě před tím rohem. To co říkal potom, to už jsem opravdu neslyšel, protože jsem byl za tím rohem. Když jsem pak nad tím přemýšlel, myslím si že to byla dědova i moje chyba tak napůl. Možná o malinký kousek víc dědova, než moje, protože on byl děda a já jsem byl kluk. Kdyby mi to děda řekl rychleji, nebo kdyby mě zastavil, řekl mi ať se vrátím jako to dělal jindy, tak by se to nestalo. Nebo kdyby šel zrovna pro něco do sklepa, tak by mi to řekl třeba u toho druhého rohu a já bych to slyšel. Nebo kdybych se já tolik netěšil na to kolo, běžel bych pomaleji, nebo bych jenom tak rychlejc šel, taky by se to nestalo, protože by to děda stihl říct před tím rohem. Ale on to nestihl, tak je to vlastně asi opravdu víc jeho chyba, než moje. Sice mi často říkal, že jsem zbrklý a že ho neposlouchám, což by možná znamenalo, že to byla víc moje chyba, než dědova, ale když to děda o mě věděl, tak mohl taky vědět, že ho neslyším a mezi chatama jezdit budu. Jooo, to jsem vlastně zapomněl říct. Ten zbytek té věty jste vlastně ještě neslyšeli. To je moje chyba. Tak ten zbytek věty co jsem neslyšel za tím rohem byl:
“… mezi chatama se nejezdí!”, “Víš, co jsme si říkali, mezi chatama se nejezdí!”
No a já jsem jezdil a jak byly ty dvě chaty v kopci vedle sebe, tak se mezi nima sice dobře jezdilo, ale blbě otáčelo a jak to kolo nemělo brzdy, jenom ty otáčivé pedály co se furt točily, tak jsem sjel z toho kopce dolů do příkopu u cesty plného kamení ze stavby a vysokých kopřiv a nic se mi nestalo.